Setkání s ministerským náměstkem a odborářem Kočetovem z Luganska
V neděli 5. listopadu se v budově ÚV KSČM v Praze odehrálo neformální setkání členů Společnosti přátel Luganské lidové republiky (LLR) a Doněcké lidové republiky (DLR) a Komunistického svazu mládeže s předsedou Odborů malých a inovativních podniků LLR a současně náměstkem ministra zahraničí LLR Andrejem Kočetovem.
Na pozvání Jaromíra Vaška (předsedy Společnosti přátel LLR a DLR) navštívil Kočetov začátkem listopadu Českou republiku, aby zde navázal přátelské a užitečné kontakty v politické, odborářské a kulturní oblasti. Během své návštěvy se setkal mj. s poslancem evropského parlamentu Jaromírem Kohlíčkem, místopředsedou KSČM Josefem Skálou, členy Komunistického svazu mládeže, právníkem Čestmírem Kubátem, odboráři z pražského Dopravního podniku a místopředsedou Odborového svazu Čech, Moravy a Slezska Martinem Pečem, levicovým básníkem, spisovatelem a novinářem Karlem Sýsem, redaktory Haló novin, šéfredaktorem časopisu Slovanská vzájemnost Janem Jelínkem, šéfredaktorem časopisu Výboru národní kultury, Lípa, Janem Poláčkem a zástupci Společnosti Julia Fučíka. Vedle toho dvakrát (v Praze a v Brně) promluvil pro širší veřejnost a stihl si dokonce prohlédnout centrum Prahy a Pražský hrad. Nedělní beseda byla poslední částí jeho nabitého programu.
Na úvod besedy promluvil Andrej Kočetov krátce o sobě a své práci. Byl u toho, když 22. července 2014 došlo k registraci Federace odborů LLR, a stal se jedním ze tří autorů zákona o odborech v Luganské lidové republice. Podle něj vznikla v LLR jediná zastřešující odborová federace, která v tuto chvíli zahrnuje 32 různých odborových svazů. První aktivity luganských odborářů se v té době týkaly pomoci uprchlíkům, kteří museli kvůli agresi kyjevské junty opustit své domovy. Odbory pomáhaly jak vnitřním uprchlíkům, tak těm, kteří skončili ve stanových táborech v Rusku a Bělorusku.
V roce 2015 byla Federace odborů LLR přijata do Světové odborové federace (SOF). Odboráři LLR také vyslali svoji delegaci do Evropského parlamentu v Bruselu, kde navázali intenzivní spolupráci zejména s některými řeckými europoslanci. Mezinárodně bojují za zrušení nesmyslných sankcí, které dnes panují mezi Evropskou unií a Ruskem, a samozřejmě za solidaritu s lidem Donbasu. Vedle toho se zúčastnili sjezdu SOF v jihoafrickém Durbanu v roce 2016, velké antifašistické konference v Itálii a rovněž jednání se syrským prezidentem Asadem v Damašku. Režim v Kyjevě sleduje činnost luganských odborů s krajní nelibostí, předseda Federace Oleg Akimov již byli dokonce v nepřítomnosti odsouzen k trestu vězení.
Účastníky besedy zajímalo, jak Kočetov vidí nejbližší vývoj na Ukrajině a proč existují dvě lidové republiky v Lugansku a Doněcku.
Existenci dvou lidových republik Kočetov vysvětlil spontánním odporem místních lidí na Donbase vůči Majdanu, kde tato města prostě představovala dvě přirozená centra. Sám uznává, že v budoucnu by bylo dobré sjednocení. Není to podle něj otázkou nejbližší budoucnosti, nicméně s pomocí ruských odborníků dochází mezi oběma republikami k sjednocování klíčového zákonodárství, aby v budoucnu bylo spojení snadnější.
Pokud jde o nejbližší vývoj na Ukrajině, Kočetov čeká v Kyjevě nový Majdan, protože prezident Porošenko podle něj nesplnil očekávání svých sponzorů z administrativy Spojených států. Zároveň roste i lidová nespokojenost – přes své sliby, že ukončí válku během týdne a zároveň zabezpečí rodiny bojovníků, zatím nic nesplnil. Narůstá protiporošenkovské hnutí táhnoucí se od Saakašviliho stoupenců přes příslušníky nacionalistických praporů Donbas, Ajdar a Azov až po populisty.
Další otázka směřovala na sociální a hospodářskou situaci v Luganské lidové republice.
Kočetov zmínil, že zprvu byla situace velmi zlá. Vedle ozbrojené agrese představoval největší problém odříznutí LLR od bankovního systému Ukrajiny, kdy naráz chyběly republice peníze, lidé ani podniky se nemohli dostat k bankovním kontům a postupně ustaly i výběry z bankomatů. To vedlo k strašnému úpadku ekonomického života. Menší bankovky se úplně ztratily z oběhu, lidé nedostávali své penze, sociální dávky ani mzdy. V druhé polovině roku 2014 byla LLR bez peněz. Postupně se ale situace zlepšila: roli platidla a oběživa převzal z velké míry ruský rubl. V poslední době se podařilo obnovit vyplácení platů, důchodů i sociálních dávek. Jsou poměrně malé, ale vyplácí se již pravidelně.
Od února 2017 došlo ze strany Ukrajiny k zahájení úplné obchodní (a z velké míry i dopravní) blokády vůči LLR. Vývoz a dovoz zboží mezi Ukrajinou a LLR skončil. O to více se nyní LLR orientuje na Rusko, ale i na obchod s dalšími státy (Itálie, Finsko, Bělorusko aj.), který ovšem kvůli diplomatickému neuznání LLR probíhá také přes prostředníky v Rusku.
Pokud jde o otázku výrobních vztahů a ekonomiky, smutnou pravdou je, že většina velkých továren v LLR zatím neobnovila výrobu. Bohužel, přes jasně vyjádřené tužby velké části dělníků a dalších pracujících se příliš nepokročilo ani s otázkou znárodnění velkého podnikání a oligarchie. To se dotklo pouze bývalých státních ukrajinských podniků, zatímco nad privátními podniky byla uvalena toliko tzv. vnější správa, kdy jsou do továren umístěni na 9-18 měsíců manažeři, kteří zajišťují aspoň to, aby taková továrna neukončila provoz a odváděla daně v LLR. Na druhou stranu je třeba říct, že právě díky zlepšenému výběru daní se v poslední době rozběhly investice do infrastruktury (opravy silnic), škol apod.
Kočetov svoji odpověď zakončil tím, že by si sám znárodnění přál. Ukrajinu považuje za vyžíračský útvar, kde oligarchie 25 let rozkrádala ekonomické, vědecké a kulturní dědictví Sovětského svazu a když už nebylo co krást, tak rozpoutala válku. Lidé mohou vidět, že v Lugansku je nyní větší pořádek než na Ukrajině.
Proč Majdan vyvolal takový odpor právě na Donbase a ne jinde, zněla další otázka směřovaná ke Kočetovovi.
Ten odvětil, že jde o zajímavou otázku, na kterou nezná vyčerpávající odpověď. Donbas byl minimálně od 30. let 20. století střediskem těžkého průmyslu s velkými závody. Ve 2. světové válce utrpěl obrovské škody, obnova byla složitá, na šachtách docházelo i v dobách SSSR k řadě úrazů a tragédií. Odsud se snad vzal pevný charakter místních horníků, ale i jejich žen a rodin. Na začátku konfliktu v roce 2014 připadalo deset lidí na jednu pušku – tolik bylo dobrovolníků, kteří měli zájem sloužit na blokpostech. Lidé vědí, že jejich země je plná nerostného bohatství, a Majdan chápou jako snahu se jich lacině zmocnit (syn bývalého amerického viceprezidenta Robert Biden dnes např. ovládá část ukrajinské těžby zemního plynu). Kočetov, sám Ukrajinec, vždy považoval západ Ukrajiny – Halič – za „jinou zemi“. Nedivil se rozkolu s lidmi ze Lvova. Na druhou stranu očekával, že střední Ukrajina a Kyjev se přikloní spíše k východu země. Opačný vývoj ho docela překvapil: na střední Ukrajině nikdy nebyl Banderův kult moc rozvinutý.
Další otázka směřovala na politickou situaci v LLR a postavení místních komunistů
V LLR panuje prezidentsko-parlamentní systém (podobně jako na Ukrajině a v Rusku) s přímou volbou poslanců a hlavy státu, která si následně volí své ministry. Upadající Ukrajina před Majdanem byla zemí politických stran, kterých „fungovalo“ několik stovek. V LLR je v současnosti, během trvání válečného stavu, fungování politických stran pozastaveno. Místo toho se v politice angažují dvě zastřešující společenská resp. občanská hnutí. Poslanci Sovětu (parlamentu) jsou oficiálně nestraničtí, ale fakticky je řada z nich komunistů.
Komunistická strana resp. scéna v LLR je bohužel, tak jako na mnoha jiných místech ve světě, poznamenána rozkoly, sektářstvím a osobními animozitami. Bývalý hlavní představitel luganských komunistů žije již několik let v Moskvě a jeho bývalí zástupci bojují mezi sebou. Nicméně neformálně vede většinu luganských komunistů Maxim Čalenko (ZDE – https://levaperspektiva.cz/clanky/maxim-calenko-problemy-a-perspektivy-mezinarodni-prace-v-lugansku/ ), který má také nejlepší kontakty do zahraničí, zejména s italskými komunisty.
„Jak vypadá situace s Minským procesem a jak vnímají obyvatelé Donbasu misi Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE)?“, zněl další dotaz.
Podle Kočetova Minsk (II) nic neřeší, neboť Ukrajina nemá zájem se domluvit, případně si selektivně vybírá, co se jí hodí. Skutečnou snahu se dohodnout projevila pouze dvakrát, a to vždy bezprostředně po těžkých porážkách na bojištích – prvně v září 2014, kdy milice povstalců obklíčily Mariupol, a podruhé v únoru 2015, kdy ukrajinská armáda a nacionalistické prapory utrpěly debakl v Děbalcevském kotli. Od té doby se vývoj, včetně výměny zajatců, nepohnul skoro nikam. Hlavním vyjednavačem za LLR je ministr zahraničí Vladislav Dějněgo, se svými protějšky se schází každých 14 dní, ale výsledky to nemá.
Pokud jde o roli OBSE, normální lidé na Donbase je nenávidí, berou je za zrádce, kteří jim nechtějí pomoci a nezajímají se o jejich utrpení. Oni se s lidmi spíše vůbec nebaví, ale když už někam přijedou a pak odjedou, panuje jistota, že v tu chvíli přijde z ukrajinské strany střelba. Averze místy přerůstá do otevřených konfrontací. Alexander Hug, nizozemský šéf celé mise OBSE na Ukrajině tak jednou v Zajcevu přímo na linii konfliktu nahlas spekuloval, odkud prý létají ty granáty. To se místní ženy již neudržely, začaly mu nadávat a musela je držet milice. Na tiskové konferenci pak Hug prohlásil, že šlo o dovezené provokatérky. Vztah obyvatel s lidmi z OBSE, kteří jsou viděni častěji v dražších restauracích než v místech problémů, je tedy obecně velmi špatný.
Poslední dotaz směřoval do budoucna: Co mohou členové a členky Společnosti přátel LLR a DLR udělat pro lid Donbasu?
Na to Kočetov uvedl, že doba, kdy byla prioritou humanitární pomoc, je naštěstí už pryč, a o to důležitější věcí je nyní především šíření pravdivých informací o situaci na Donbase, oslovování co největšího počtu lidí a navazování spojenectví a pracovních kontaktů.
A v tomto případě nezůstává u slov, neboť v nejbližší budoucnosti se společným úsilím luganských a českých internacionalistů chystá otevření Českého kulturního centra v Lugansku. Půjde – po italském kulturním centru – o druhé takové zařízení v LLR, které zájemcům zprostředkuje informace o České republice, naší historii, geografii, kulturních, historických a přírodních památkách, nabídne jim ruské překlady knih předních českých autorů, ale bude vyvíjet i další diskusní a osvětovou činnost, zprostředkovávat výměnné pobyty uměleckých a sportovních souborů a provozovat bohatou paletu dalších aktivit ve prospěch přátelských vztahů mezi lidmi na Donbase a v ČR.
Vedle toho je plánována řada jiných podniků, které na těchto stránkách brzy obšírně představíme. Návštěva odboráře Kočetova byla v tomto směru velkým krokem kupředu a úspěchem sama o sobě. Kromě výše uvedených setkání se Kočetov neopomněl pídit i po situaci ukrajinských utečenců a ekonomických migrantů z Ukrajiny, kteří přišli do České republiky. Velká část z nich pracuje v dělnických profesích v podmínkách prekarizované práce a mimořádného vykořisťování a bylo by dobré, aby s nimi odbory daleko více pracovali, než se děje dnes, panovala mezi účastníky besedy shoda.
Na závěr besedy došlo k srdečnému rozloučení; Kočetov následujícího dne odlétal zpět. Při stisku ruky jsme si popřáli „до свидания“ – brzy v Lugansku!
568 total views, 2 views today