ZAPOMENUTÉ OSUDY

Esej luganské spisovatelky Fainy Savenkové (12) ke Dni Vítězství 9.5.2021

Když si prohlížím stará rodinná alba, dívám se do tváří na fotografiích, zežloutlých časem. Obyčejní, ničím zvláštní lidé. Mnohé z těch, jejichž život zachytil nevýrazný film, ani neznám. Jako nevím, proč se v minulosti ocitli vedle mých příbuzných. Jaké cesty je přivedly k sobě? Různé osudy, téměř zapomenuté a ztracené někde na stránkách historie. Příběhy, které vytvářeli všichni společně, a někdy obětovali své životy.

Moje prababička se narodila a strávila dětství hodně západněji od Lugansku. Tři sestry, příliš brzy dospěly za války. Děti, které zústaly bez rodičů a přežívaly v nelidských podmínkách – krutá věc. Prababička není s námi už dva roky. A v roce 2014, když sledovala novinky o pochodňovém procesí banderovců v Kyjevě, jen řekla: „Copak je všechny ve čtyřicátém pátém nedobili?“ Proč? Vše je prosté: kvůli mlze ti, koho dnes nazývají hrdiny, nedošli do jejich vesnice. To je důvod, proč moje prababička a sestry zůstali naživu. A mohu žít já.

Nyní je pro mě obtížné pochopit, jak se stalo, že úsilí mnoha svědků Velké vlastenecké obnovit mír v jejich rodné zemi, smysl jejich života darovat dětem mír, se rozpadla na prach a stala se za minulá léta bezcennými.

Copak je možno zůstat lhostejným, když držím v rukou staré fotografie svých pradědečků a prababiček? Copak ti, kteří dnes překreslují fakta historie, si nepřejí pochopit, proč se naši dědečkové stali takovými, jakými je pamatujeme: silnými, milujícími a upřímně se radujícími nad obyčejnými věcmi? Proč nevzniká otázka: „Jestli odmítám a přepisuji jejich minulost podle svého uvážení, nezrazuji nejen své předky, ale také sám sebe?“

Ve skutečnosti nemám odpovědi na všechny tyto otázky. Myslím, že nejsou ani u mnoha dalších. Ale to, co mám, je víra v to, že chyby současnosti budou napraveny, dokud ještě není pozdě.

Věřím, že jednou budou v Kyjevě znovu vzpomínat na ty, kteří osvobodili toto město, bude poctěna, a ne na ty, kteří zabíjeli jeho obyvatele. Sepětí generací je v touze po míru a jeho vytváření pro štěstí svých dětí, a ne v touze vše zničit. Zdá se mi, že to je to hlavní, nad čím je třeba se zamyslet v předvečer svátku Vítězství. A už na to nikdy nezapomenout.

Faina Savenkovová, Osobní názor – mládežnický web, 5.5.2021

Přeložil Jaromír Vašek

549 total views, 2 views today