ŽIVOT POKRAČUJE

Faina Savenkova

Už začaly prázdniny, což znamená, že se můžete probudit později než obvykle. Teď ráno obvykle začíná tím, že já nebo bratr jdeme do obchodu za čerstvým zbožím. Cesta k nejbližšímu trvá asi deset minut. Mimochodem, psala jsem o své ulici, pojmenované po dobře známém zakázaném rudém veliteli, v jednom ze svých příběhů, v „Cestovatelích“. Vypráví příběh chlapce, přenášejícího šneky přes silnici.

Vzhledem k tomu, že moje ráno začíná téměř v poledne, do té doby se všichni šneci rozptýlí, ale po dešti je stejně najdete v obrovském počtu.

A po cestě narazím na keř bezu. To jen poznámka, pokud někdo rychle potřebuje bez. Na mém dvoře roste také keř této rostliny, ale náš soused ji každé jaro vytrhává a považuje ji za ďábelské stvoření. Pokouší se, snaží se, a každý rok se keř znovu objeví a rozruší chudáka souseda novými zelenými výhonky. Už tomu nevěnujeme pozornost. Ať jej trhá, stejně zase vyroste. Jeho květy krásně voní a moc se mi líbí.

Cestou narazím na obrovský pomačkaný plot továrny. Nevím, proč jej nevyměnili, ale díry od střepin zůstaly. Minulý podzim jsem na tomto plotu viděla bažanta. Odkud se vzal – nemám tušení, ale odněkud přišel. A pak s obtížemi přeletěl přes plot a zmizel neznámým směrem. Kočka sedící na větvi se nedivila méně než moje. Lugansk je zajímavé město, co všechno zde nenajdete. Myslela jsem si, že okraje města, to je, když se nemůžete dočkat taxi za špatného počasí, protože nikdo sem nechce jet, ale ne. Okraj je, když jdete domů ze školy, a silnici přechází želva. Stejně jako u bažanta nevím, komu utekla, ale stalo se to. Nebo když chytíte ještěrky v trávě u domu. I s ocasem. A pak je pustíš. Cítíte se jako skutečný lovec ještěrek. Jednou jsem dokonce viděla zajíce. Opravdu, kvůli válce zvířata zabírají místa, kam se dříve bála vstoupit.

A před domem je skutečná hrdost rodiny – naše elektrická lampa. Naše – protože se s ní zdraví celá naše rodina. Toto je již tradice, ani si nepamatuji, kdo ji jako první pozdravil. Ne, pamatuji si. Ona sama. Kdysi dávno měla tato lucerna volné kontakty nebo něco podobného, ​​a pokaždé zamrkala, když kolem ní někdo prošel nebo jel. Řekli jsme si, že se takto zdraví s lidmi. Je jasné, že to nikdo nebral vážně, ale příběhy o ní vymýšlela celá rodina, ačkoli se žádný nezachoval. A pak ji opravili a stala se takovou jako všechny její sestry-lampy. Ale věřím, že jen právě usnula a jednoho dne se zase probudí, aby nás pozdravila blikáním. A tak, aby na nás nezapomněla, stále ji zdravíme. Takový je příběh.

Jsem skoro doma. Prší, sunou se šnekové karavany, a já jim zamávám. Pokloním se staré lampě a překračuji práh domu. Samoizolace pomalu končí a brzy uvidím usmívající se lidi, jejichž tváře nejsou skryté pod lékařskou maskou. Život pokračuje, jako keř bezu, který se snaží zničit, a on se objevuje znovu a potěší nás novými výhonky.

Přeložil: Jaromír Vašek

1,935 total views, 2 views today