VIDEOROZHOVOR FINSKÉ NOVINÁŘKY SE STÁVKUJÍCÍMI DĚLNÍKY ALČEVSKÉHO HUTNÍHO KOMBINÁTU

Článek je trochu zlý, ale jak jinak.
Situace v Alčevsku: práce je, peníze – ne.

Před týdnem jsem byl požádána, abych vstoupila na videospojení se stávkujícími pracovníky hutního kombinátu v Alčevsku. Žádost byla neočekávaná. A zavazující.

Proč? Alčevsk je velké město v té části Luganské oblasti, která je od roku 2014 mimo kontrolu Kyjeva. Hutní kombinát Alčevska je městotvorným podnikem: ve městě s asi 100 000 obyvateli pracuje v kombinátu asi deset tisíc.

Přesněji, pracovalo…

Problém je v tom, že kvůli nevyplacení mzdy za posledních pět měsíců podalo žádost o neplacenou dovolenou jen od 2. do 3. června asi 2500 zaměstnanců závodu.

1. dubna vyhlásili pracovníci závodu stávku. Napsala jsem o této stávce pro Finský mírový výbor. To bylo ještě počátkem května. V době zveřejnění tohoto článku dostali pracovníci pouze 10% svého prosincového platu.

Během tohoto měsíce se situace nezměnila. Pracovníci opouštějí závod a hledají jiné příležitostí k zabezpečeení svých rodin. Podle mých spolubesedníků většina odchází za výdělkem do Ruska. Ženy zůstávají ve městě: raději se zaměřují na péči o své zahrádky, aby nakrmily rodiny.

Žádost o videohovor s pracovníky mě překvapila. Vždyť jim, kromě svých článků, nemůžu nijak pomoci. Ale možnost promluvit si přímo s pracovníky jsem nemohla odmítnout.

Když jsem uviděla na obrazovce svého počítače asi deset lidí, z nichž každý reprezentoval jednu z dílen kombinátu, nemohla jsem se nezeptat: „Proč já? Vždyť jsem daleko. Nejsem nijak spojena s odborovým nebo společenským hnutím. Jediné, co mohu udělat, je říct o tom, jak žijete.“ Odpověď zněla: „Vy jste jednou z mála, kteří se ozvali.“

Byla jsem v Alčevsku, jen jsem projížděla. To bylo v říjnu 2014. Jela jsem do Lugansku. Válka již přišla do této země. Cesta nebyla jednoduchá.

Za prvé, protože mně, novináři z Finska, zahraniční kolegové nedoporučili jet přes Alčevsk. Z bezpečnostních důvodů. Ale zároveň byl se mnou S. – průvodce, kterému jsem důvěřovala. Byl s těmi, kteří se v létě toho roku podíleli na evakuaci dětí Slavjansku. S. řekl: „Pojedeme s humanitárkou. To bude i záruka bezpečnosti.“

Neměla jsem možnost podívat se po Alčevsku. Nebyla na to doba. Ale nemůžu zapomenout na obrovskou budovu se sloupy, vedle kterého stálo naše auto. Bylo to slavnostně mrzuté. Sloupy, které ukazovaly na to, že tento palác postavili ve stalinském období, byly pokryty něčím jako saze. Zdálo se mi, že je to jeden znak současné války, ale žena, stojící v řadě za humanitárkou si povzdechla: „Ale ne: to je bývalé kino Metallurg. Zavřeli jej po požáru v 90. letech, takže je tak zbarveno.“

V dálce byla vidět silueta ohromného závodu. Jednalo se o tentýž hutní kombinát, s jehož pracovníky nyní mluvím o jejich stávce.

1. května 1896 byla zapálena první vysoká pec. Hutní kombinát byla založen charkovským kupcem Alexejem Kirillovičem Alčevským. Po 125 letech, místo oslav u příležitosti výročí jednoho z nejstarších závodů, všechny vysoké pece uhasly.

Co bylo příčinou?

V žádném případě ne stávka. Zaměstnanci závodu říkají, že se od roku 2017 ani jedna budova závodu, ani jedna pec neopravovala. Alexandr: „V noci 28. května se například zhroutila střecha vozového depa železniční dílny kombinátu. Oběti nebyly, protože kvůli stávce tam nebyli žádní lidé. Před tím se zhroutily střechy a stěny v dílnách válcovací skupiny v důsledku koroze nosných konstrukcí. A znovu, díkybohu, žádné oběti. Kromě toho, během posledního měsíce se hroutí asi 20 metrů vysoká galerie dopravníku kombinátu. Nikomu se nic nestalo, protože tento dopravník nefungoval od roku 2015.“

Kdo je vinen?

Věčná otázka. Válka? Ale když jsem byla v Alčevsku, kombinát nefungoval kvůli ostřelování. Bylo znovu zprovozněn teprve asi za rok – v srpnu 2015. Ovšem kombinát obnovil svou práci, jako před rozdělením Donbasu na kontrolovanou a nekontrolovanou část, jako součást ukrajinské korporace „Průmyslový svaz Donbasu“ , jehož klíčovými spoluvlastníky byli ukrajinští oligarchové Sergej Taruta, Vitalij Gajduk a Oleg Mkrtčan.

Tady začíná historie, kterou je velmi obtížné vysvětlit lidem, žijícím daleko od Ukrajiny. Vždyť většina sdělovacích prostředků se nijak zvlášt nesnaží o vysvětlení složitých jevů.

Největší hutní kombinát, který se nachází na území, které sdělovací prostředky Západu zjednodušeně nazývají od roku 2014 „proruským“, se až do roku 2017 nacházel pod plnou jurisdikcí ukrajinského majitele. Jeho pracovníci dostávali mzdy na bankovní karty ukrajinské banky. Daně odcházely rozpočtu Ukrajiny a výrobky – kovy a litina – byly vyváženy ukrajinským majitelem trhy kovů v USA, Rusku, Číně, Brazílii, Mexiku a Itálii.

Jurij Asejev vypráví „Finským novinám“: „Bylo to tak, že všechny malé a střední podniky Alčevska byly závislé na práci hutního obra.

Tento cyklus historie kombinátu skončil v roce 2017. Příčinou byla tzv. „ekonomická blokáda“ Donbasu, kterou podle ukrajinského novináře a aktivisty pro lidská práva Jurije Asejeva zahájili „militantní aktivisté“. „Blokády“ se účastnili ti, kteří se nazývají vlastenci Ukrajiny: velitelé dobrovolnických praporů (dobrovolnické prapory – hlavní bojová síla na začátku konfliktu na Donbasu), zástupci ultrapravých stran a hnutí.

Dokonce i podle oficiálních ukrajinských zdrojů ekonomická blokáda ultras nepřinesla Ukrajině nic jiného než ztráty. Např. web „Veřejné rádio“ citoval v říjnu 2019 vedoucího luganské OGA (oblastní státní administrace – pozn. J.V.) Vitalije Komarnického, který řekl: „Kvůli ekonomické blokádě v roce 2017 jsme přišli o 600-620 milionů hřiven. V roce 2018 – o 750 milionů, v roce 2019, podle našich prognóz, zaznamenáme ztráty ve výši 800-812 milionů. Dohromady je to 2,2 miliardy hřiven. A věřím, že musíme dostat náhradu za tuto částku ze státního rozpočtu.“

Nepřišla nic jiného než nové problémy i těm, kteří pracovali pro majitele na Ukrajině na území, které považuje za nekontrolované. Závod v Alčevsku zůstal bez možnosti jak prodeje výrobků, tak výroby té kvality, kterou byl kombinát znám.

Jurij Asejev vysvětluje: „Faktem je, že surovinová základna zůstala na kontrolované Ukrajině… Měli strusku, a v roce 2015 – kov, který tam zůstal. Ale neměli vysoce kvalitní suroviny. Proto není žádný rozvoj výroby, respektive – nejsou prodeje a peníze … „. Podle slov Jurije Asejeva, poté, co „militantní aktivisté“ zpřetrhali svou blokádou poslední nitky s Ukrajinou, generální ředitel AMK Taras Ševčenko prostě sebral věci a ujel do svého rodného Dněpropetrovsku (nyní město Dněpr).

V tu chvíli vychází na scénu tentýž nový vedoucí, který dovedl hutní kombinát do současné zoufalé pozice. I Doněck, i Lugansk v době „ekonomické blokády“ prohlašují, že najdou způsob, jak vyřešit problém. Rusko, které ve skutečnosti kontroluje mnoho aspektů fungování dvou oddělených enkláv Donbasu, se od nich oficiálně distancuje.

To vede k ještě více grotesknímu obratu historie. Alčevský hutní kombinát spadá pod kontrolu speciálně vytvořené ZAO (uzavřená akciová společnost – pozn. J.V.) „Vněštorgservis“. Ale tato organizace není ani doněckým, ani luganským, ani ruským podnikem. ZAO „Vněštorgservis“ je registrována ve městě Cchinvali v Jižní Osetii, další neuznané enklávě. Současně ji ovládá bývalý ukrajinský oligarcha Sergej Kurčenko.

Kurčenko je v Moskvě minimálně od zimy 2014. Kurčenko má obrovské problémy vzhledem k tomu, že je na seznamech sankcí, a Švýcarsko mu zmrazilo jeho aktiva ve svých bankách. A tu Kurčenko získává kontrolu nad alčevským hutním kombinátem. Proč by měl s jeho ZAO, zaregistrované v Cchinvali, investovat peníze ne do modernizace výroby, ale do banální opravy? Není proč. Je výhodnější vydolovat z pracovníků a kombinátu vše do poslední nitky.

Epocha „Vněštorgservisu“ v Alčevsku je spojena nejen s nezaplacením mzdy pracovníkům závodu. Vedení závodu praktikuje velmi promyšlené způsoby vydělávání peněz.

Například, ve městě, kde je hutní závod městotvorným, je platba za plyn a elektřinu prováděna automaticky prostřednictvím srážek ze mzdy pracovníků. Teď, kdy se mzdy fakticky přestaly vyplácet, účetní kombinátu pokračují v odečítání plateb za plyn a elektřinu ze mzdy. Na účty příslušných společností však tyto peníze nejdou. Rukojmí „Vněštorgservisu“, pracovníci hutního kombinátu, jsou nuceni řešit odpojování svých domovů od elektřiny a plynu.

Nebo například vezměme výživné, které by měly platit našim dětem ti pracovníci kombinátu, jejichž rodinný život skončil rozvodem. Oni jim platí, ale tyto peníze na účty maminek jejich dětí nepřijdou. V důsledku toho se objevuje další skupina aktivistů v Alčevsku: tentokrát bojuje o to, aby výživné placené otci také přicházelo na účty maminek.

Dělníci říkají, že kromě toho zapomněli, co je to nemocenské. Také nevyplácejí peníze těm, kteří podali výpověď. Nepřicházejí ani finanční prostředky do penzijních fondů neuznaných území.

Jak žije město, ve kterém tolik lidí nic nedostává?

Zahrádkami a důchody prarodičů. Jedna z mých spolubesednic, bývalá jeřábnice Lika, podala 3.června žádost o neplacenou dovolenou. Musí se postarat o zahrádku, aby v zimě bylo co jíst. Violetta, další spolubesednice, opustila závod v prosinci loňského roku. Jí a jejímu osmiletému synu také pomáhají rodiče a zahrádka. A také lidé samozřejmě ujíždějí. Kam? Hlavně do Ruska, „kde je snazší najít práci.“ Jsou takoví, kteří se stěhují na Ukrajinu, a odtud vedou cesty, stejně jako mnoha dalších ukrajinských „pracovníků“, do Polska nebo Maďarska.

Alexander, jeden z aktivistů neformálního štábu stávky, říká: „Nevědomky se objevují některé otázky: jaký cíl sledují ti, kteří se zabývají zničením průmyslu Donbasu? Proč místní sdělovací prostředky záměrně mlčí o této situaci? To ponížení a utlačovaní pracovníci mají hledat pomoc u světového společenství, a ne u těch, kteří na sebe vzali odpovědnost za svěřené území? Proč se systém ochrany lidských práv jednostranně zbavil odpovědnosti za probíhající bezpráví? A konečně nejdůležitější otázka: kdy bude tomu všemu konec???!!!“

Oksana Čelyševa

Informační centrum Perevalsk-Alčevsk, 29.5.2021

Přeložil: Jaromír Vašek

459 total views, 1 views today